Kristýna Bauerová, 3. ročník, obor Všeobecná sestra
15. dubna 2020“Nejhezčí jsou slova pacientů i známých, kdy nám řeknou pouhé „děkujeme“. A vy v tu chvíli víte, že to co děláte, má smysl a snažíte se pokračovat i přes všechno okolo dál.”
Když koronavirová pandemie udeřila i u nás, já a všichni mí spolužáci jsme hned věděli, že půjdeme vypomáhat do nemocnice. Znali jsme scénář z Itálie, kde studenty potřebovali kvůli nedostatku personálu, a bylo nám jasné, že po vyhlášení nouzového stavu půjde na ošetřovné nebo do karantény i mnoho českých zdravotníků. První týden karantény v Česku jsem se proto snažila co nejvíce zaměřit na mou bakalářskou práci – věděla jsem totiž, že pokud odjedu, tak se již nebudu moct vrátit domů – a to ne pouze k bakalářské práci, ale ani za mým manželem a dcerou. Mé rozhodnutí jít pomáhat do nemocnice mi zezačátku zkomplikovalo i to, že dceři zavřeli mateřskou školu. S tím mi nakonec pomohly mé sestry, které byly připraveny se o ni v době pandemie postarat – a já jim za to moc děkuji.
Hned v prvních dnech mé výpomoci v Krajské nemocnici T. Bati jsem byla zařazena do covid týmu. Absolutně jsem neměla tušení, co budu provádět a k tomu jsem měla trochu strach, jelikož nikdo nevěděl, s čím se potýkáme. Byla jsem v týmu se sestřičkou v odběrové sanitce, kde jsme dělaly stěry z nosohltanu potencionálním nakaženým. Práce to byla náročná, jelikož v sanitce se téměř netopilo a jeden den nám do ní dokonce nasněžilo, takže veškeré dokumenty byly promočené, stejně jako my dvě. Celkově to byla složitá situace, neřešily jsme jen strach z nákazy, ale i pracovní podmínky – být dvanáct hodin v mínusových teplotách bez možnosti se jakkoliv zahřát, s toaletou až ve vzdálené nemocniční budov, nejvíce se pak člověk těšil na teplou sprchu po směně. Naštěstí se tento stav opravdu brzy změnil a po pár dnech byly pro odběrová místa zajištěny buňky, sociální zařízení, teplomety, atd.
Po nějaké době jsem z covid týmu přešla na urgentní příjem, kde supluji práci sanitářky. Náplní práce i celkovou organizací je to pro mě zcela nové, odlišné od toho, co vykonávám na klasické školní praxi. Naštěstí jsem v týmu s milým obsazením sester, sanitářky i lékařů, což mi začátky hodně usnadnilo. Něčím novým pro mě byly také noční směny, první jsem vůbec nezvládala po fyzické stránce, ale nyní už to celkem jde.
Celkový stres i obavy se promítají do běžných postupů na oddělení. Dříve když někdo zakašlal, nebylo to žádné „pozdvižení“, nyní mají sestry strach – neví, kdo se před nimi nachází – je nakažený nebo ne? Lidé, kteří vykazují známky nakažení, jsou většinou odhaleni hned u vstupu při registraci, případně je jim proveden stěr či rychlotest. Ovšem s každým, kdo na urgentní příjem přijde, se počítá jako s potencionálně nakaženým a raději si nasazujeme štíty jako ochranu.
Doufám, že tato situace brzy pomine, tuto práci sice vykonávám ráda, ale současně bych se i ráda vrátila domů za svými blízkými. Nyní trávím veškerý svůj čas jen v nemocnici a na kolejích. Na školu mi v této době nezbývá čas ani energie, počítám i s možností prodlužování studia. Do karet nám studentům třetích ročníků nehraje také fakt, že nemáme kde a kdy plnit výzkumy k bakalářským pracím, což na psychice také nepřidává. Je to náročné období, ale i přes zimu v sanitce, noční směny, s vědomím, že se vystavuji možnosti nakažení, i přes to všechno nelituji, že jsem se rozhodla jít pomáhat. Vždyť kdy jindy má člověk možnost být přímo v první linii? Jak při práci v odběrovém místě, tak i zde na urgentním příjmu mě velmi těší přístup lidí, kteří jsou milí a pozorní. Přichází sem, nosí nám různá jídla, pití, zákusky, štíty, roušky apod. Je to krásné gesto, kterého si opravdu ze srdce vážím.