Barbora Jurtíková, 3. ročník, obor Všeobecná sestra
15. dubna 2020“Rodiče si přejí, abych byla doma, protože o mě mají přirozeně strach. Na druhou stranu chápou danou situaci a respektují to, že jsem šla vypomáhat.”
Ještě na začátku roku 2020 nikdo z nás netušil, co celý svět čeká, a že i my, studenti posledních ročníků budeme muset přiložit ruku k dílu. Situace kolem koronaviru se však vyvinula dramaticky a zasáhla i Českou republiku, takže jsme tady. Konkrétně já jsem svou výpomoc začala v Alzheimercentru ve Zlíně, kde jsem prováděla ošetřovatelskou činnost, záhy jsem však byla převelena do Krajské nemocnice T. Bati. V nemocnici vykonávám pozici sanitářky, ale když je potřeba, zastupuji i v některých úkonech pozici praktické sestry, stejně jako některé mé kolegyně. Jiní spolužáci pracují v covid-týmu a další pak provádějí klasickou činnost praktické sestry. Všichni však pracujeme za ty, kteří kvůli koronaviru nemohou svou práci vykonávat jako za normálního stavu.
Kvůli nedostatku personálu na některých odděleních jsme do nemocnic nastoupili my, studenti, a na nemocničním personálu šlo opravdu vidět, že jsou upřímně rádi, že tu jsme a srdečně nás mezi sebe přijali. Všechna oddělení v nemocnici jsou nyní rozdělena do týmů, které se vzájemně osobně nepotkávají a nevidí, a při předání služeb spolu komunikují pouze přes zeď. Já vykonávám ranní i denní směny. Tato výpomoc se liší od mé klasické praxe mnoha faktory, zejména náplní práce, finanční odměnou, uniformou apod.
Zkušenosti jako sanitářka nebo ošetřovatelka již mám z minulosti, proto mi náplň práce nebyla zcela cizí, od běžné praxe oboru Všeobecná sestra a celkově od mého vystudovaného oboru ze střední je však přece jiná. Ačkoliv se to nezdá, sanitářka musí zvládat spoustu úkonů, které jsem během své praxe jako všeobecná sestra ani nezaznamenala. Naštěstí jsme na směně dvě – nedovedu si představit být na všechno sama; po fyzické stránce se na této pozici pořádně nadřete, a to zejména při ranních hygienách a polohováních, zejména když máte plný stav. Po stránce psychické je pak hodně náročná komunikace – ne každý vstane vždy s dobrou náladou, a to jak na straně personálu, tak na straně pacientů – a směna poté může vypadat různě. Důležité je si však zachovat chladnou hlavu a asertivní jednání.
Největší obavy nemám z práce jako takové. Nebojím se ani faktu, že se mohu nakazit novým typem koronaviru já sama. Co mě ale děsí, je představa, že nakazím svou rodinu a přátele. Nechci vypadat jako hrdinka (že je mi jedno, co se mnou bude), ale rozhodně nechci, aby kvůli mně vážně onemocněl člověk, na kterém mi záleží. Další mou obavou je škola, protože přece jen jsem na výpomoci a po směně nemám energii na psaní své závěrečné práce, seminárních prací a vypracovávání dalších úkolů do školy. S přihlédnutím k tomu všemu, mi posunutí termínu odevzdání závěrečných prací jen o pár dnů nepřijde zcela šťastné rozhodnutí. Z tohoto důvodu jsem se smířila i s možnou variantou prodlužování studia, abych měla na bakalářku dostatek času. Naštěstí moje práce není jen o povinnosti a vážnosti této situace. Na oddělení jsme dobrá parta, kde jsme si sedli i jako tým, takže i přes někdy zoufalé a napjaté situace, jsme schopni se podržet a utrousit i pár vtípků.
Moje rodina i přátelé mají na mé působení v nemocnici různé názory. Rodiče si přejí, abych byla doma, jelikož o mě mají strach, což je samozřejmě přirozené. Na druhou stranu chápou danou situaci a respektují mé rozhodnutí, že jsem šla vypomáhat. Přátelé to zcela respektují, všichni jsou mi oporou a přejí štěstí nejenom mě, ale nám všem studentům.
Co mi tato situace přidá do budoucna? Kromě neocenitelných pracovních zkušeností a vyzkoušení si „nanečisto“ provoz oddělení, je to určitě vědomí, že pokud se u nás něco takového „semele“, dokážeme jako národ projevit obrovskou solidaritu a ochotu pomáhat. A to nemluvím jen o nás studentech, zdravotnících, policistech či hasičích, ale také o všech ostatních spoluobčanech. Vždyť kolik lidí se v rámci koronavirové krize rozhodlo začít šít roušky, začít se starat o ty, kteří byli v karanténě a nemohli si zajít pro věci denní potřeby anebo začali nosit seniorům nákup. Neskutečné, co se stane, když se jako národ semkneme.